Evropa má – a především nutně musí mít – na víc než jen slepě následovat jakékoli jiné mocenské zájmy. Pokud se tak nestane, v současné napjaté době přestane mít relevantní význam. Bělíček trefně vyjmenovává, na čem můžeme stavět (na silném sociálním státu, bezplatném zdravotnictví, kvalitním veřejném školství, …), osobně bych přidal i mnohem propracovanější a déle trvající kulturnost.
Zástup zájemců, z nichž by si mnozí jistě rádi zatančili na hrobě toho, co dnes považujeme za evropské hodnoty, je značný. Není to rozhodně český problém, je celoevropský a dlouhodobý, ale česká verze je patrná na fotografiích Milana Jaroše. Pozoruhodné na tom je, že během pár let se tito lidé posunuli z roviny smějeme se jim (Vávra) či jsme jimi znechuceni (Vandas) či to i to (Foldyna), do roviny lidí, které zaštiťují zdánlivé autority (Duka) a legitimizuje je vládnoucí politická reprezentace (Benda, Wolf). Ostatně samotný Trump by v oněch devadesátých či nultých letech byl mnohem uvěřitelnější jako nějaká parodická figura z Futuramy či South Parku než reálně existující prezident s reálným politickým vlivem.
A teď se přes oslí můstek projdeme po Železničním mostě pod Vyšehradem. Protože ten ukazuje symbolickou cestu z tohoto marasmu. Včera jsem napsal, že rozhodnutí o Železničním mostě pod Vyšehradem je i vítězstvím České republiky. Zní to velkolepě a přepjatě, jistě, ale myslím to naprosto vážně. Kultura a kulturní hodnoty jsou to největší, co je člověk schopen vytvořit. Kultura je posunutí lidského porozumění do něčeho obecně přijímaného a platného.
Není nutné a vůbec není možné bavit se úplně se všemi, s kreaturami jako třeba Vandas to nemá ani smysl, ale je možné hledat společnou řeč s co nejširším spektrem lidí. S těmi, se kterými se standardně neshodneme zdánlivě na ničem. A aktuálně takovou snahu shledávám jako naprosto nezbytnou. Je možné stavět na něčem co, jak píše Lipold, jsou „měkké argumenty“, jejichž význam je ale často násobně větší a trvalejší než u toho, co právě teď a tady změříte, zvážíte, zpeněžit. Protože stejně, jak píše zase Lipold, „když jde očividně o víc, můžeme dovolit neměřit jen penězi“, vlivem, mocí. Můžeme se opřít o to zdánlivě měkké, co nás spojí.
Proti pseudo-kulturním válkám lze bojovat kulturou, na které se můžeme potkat a porozumět si. Možná by stálo za to aplikovat vedle hesla „Think global, act local“ antipod „Think local, act global“ a to ve smyslu i malé zásahy do místní komunity mohou mít globální přesahy. A na těch pozitivních lze stavět.