Do Pirátské strany jsem nevstupoval bez rozvahy. Piráty jsem dlouho sledoval, komentoval a poslední roky i – nutno podotknout s chutí – volil. Ale i tak jsem z počátku nechtěl být straník. Nejdřív jsem byl za stranu zvolen. A zvolen jsem byl proto, že mne strana, potažmo vedení MS Praha 2 oslovilo. Až poté, co jsem uvážil, co mi členství dá a vezme, jsem se rozhodl stát i straníkem. A straníkem jsem se stal i proto, abych se pokusil zamezovat dění, které se aktuálně odehrává.
Straně jsem dlouhodobě vyčítal politickou neukotvenost, takže to, že si teď konečně vybrala, kam míří, spatřuji jako plus. To, že míří jinam než já, je druhá věc. To je riziko demokracie. Snad malá odbočka, osobně bych byl velmi rád sociálním demokratem, kdyby v současném Česku sociální demokracie někdy existovala. Ale to je jiný příběh. Co mi na krocích, které „vyexpedovaly“ oponent, vadí, je, že zdravá politická strana potřebuje i vnitřní názorovou pluralitu, a ta je potírána. A je potírána praktikami, které kritizuju právě u příspěvku Jakuba Michálka. Mimochodem, kdyby on příspěvek nezveřejnil, nebudu jeho kroky veřejně pojmenovávat, protože mi takové jednání nedává absolutně žádný smysl.
Jakub je jeden z těch, kdo snahu o názorový purismus u Pirátů dlouhodobě vede, jak jsem trochu v žertu, ale zkratka funguje, napsal jinde:
„Jakub Michálek prochází zásadní sebereflexí a zjistil, že místo Pirátů měl založit trochu TOPku a procesově a vnitrostranicky něco mezi ANO a SPD.“
Takové chování vidím jako velký problém a jako zpronevěření se našim voličům. Proč?
Na Pirátech mě oslovuje sociální akcent, důraz na fact checking, vnitřní demokracii, snaha řešit témata svobod (a to svobod všech, bez výjimky), oslovuje mě, že se neštítili ekologie, ač jejich přístup k tématu byl a je stále dost opatrný, či to, že jako jedna z mála stran se otevřeně hlásili ke kultuře a kulturnímu odkazu, a to včetně něčeho zdánlivě tak marginálního, jako je památková péče: Piráti památky nebourají, ale opravují.
Jasně. Očekával jsem, že politická práce je především o konstantním zklamávání se. Pokud má člověk nějaké idee a ideály, je jasné, že při střetu s realitou bude bourat do zdi. Tzn. nepřekvapilo mne, když se mnohé nedařilo a nedaří. To, že se se Zdeňkem Hřibem například neshodnu na tématu Železničního mostu pod Vyšehradem, je politická realita, ačkoli jsem přesvědčený, že já jsem ten, kdo je na straně pirátských ideálů a tezí. Co už…
Ale co mi vadí a proč jsem na Celostátním fóru současné vedení strany kritizoval, jsou zásahy do vnitřní demokracie ve straně, ostrakizace oponentů, snaha vše řešit sice nahodile, ale na sílu, snaha problémy vymlčet, odklon od ověřování faktů a příklon k dojmům … Že se víc dá na zdánlivě radikální reklamní pozlátko – sekání rukou, máchání motorovkou – než na skutečnou politickou práci. To za mě není cesta k úspěchu.
Úspěšná politická strana musí být především uvěřitelná. A to se i kroky, které dělá náš poslanec Michálek, rozpadá.