Praha 2 má to štěstí, nebo taky tu smůlu, že se na jejím území nacházejí dva symboly boje za památkovou péči. Štěstí v tom, že může republice ukázat, kudy se má památková péče v ČR ubírat. Smůlu, že je to boj zdánlivě marný, ale jak se z posledních let čím dál víc jeví, boj – při jisté míře trpělivosti blížící se zenovému mistrovství – hratelný a věřím i vyhratelný. A co si málo kdo uvědomuje, boj pro kulturní dědictví nejen Prahy, ale celé ČR naprosto kardinální.
Vedle nádraží Vyšehrad – což je dle mé neoficiální statistiky dané letitou zkušeností jedna z nejfotografovanějších budov centra, prakticky neexistuje turista, který by prošel Svobodovou ulicí a nelovil fotoaparát – je to soumostí železničních mostů přes Vltavu, tzv. Železniční most pod Vyšehradem. Obě tyto památky čerpají svou životaschopnost z národní kulturní památky Vyšehrad. O jejímž významu nikdo nepochybuje. Zatím. Naštěstí.
Ačkoli nejviditelnější památky Vyšehradu, tedy barokní pevnost dostavěná v první polovině 18. století a dominanta chrámu sv. Petra a Pavla nejsou rozhodně z těch nejpamětihodnějších pamětihodností, co Praha skýtá. A světe div se, nádraží, most a chrám jsou de facto vrstevníci. Schválně tipněte, který z nich je nejstarší? Ne, ne, chrám to není.
Je mi velkou ctí, že jsem byl jako rodilý Jihlavák Jaroslavem Němcem, shodou okolností rodilým Ostravákem, do tohoto boje vtažen a mohu na něm již několik let participovat. Spletitost, a častou nesmyslnost boje o zachování nádraží velmi dobře ilustruje podcast, v němž byl Jaroslav hostem, a kde zazní několik zajímavých tezí:
1. Kulturní památka se nestává kulturní památkou ze vzduchu, bez smyslu. Proto by možná bylo namístě více vysvětlovat, proč jsou památky památkami. Co cenného nám dává existence Nádraží a Mostu. Jen šermovat pojmem ochrany je pro mnohé nesrozumitelné, přesto ani úplné kulturní poleno napadne bourat Lednicko-valtický areál, přemisťovat Karlův most či prodávat PENTĚ Pražský hrad.
2. Symbol Nádraží a Mostu netkví jen v rovině kulturní, ale i v rovině správní. U obou staveb selhala nejprve státní správa a ta v případě Mostu ve svých selháních zdárně pokračuje, v případě Nádraží opakovaně selhává i správa soukromá. Paradoxem je, že aktuálně se zdá, že soukromník se k památkové péči postaví lépe než státní vlastník. Ostuda? Bez debat. Už jen proto, že stát po mnoha soukromých majitelích vyžaduje péči o památky, ale své vlastní firmy ohlídat neumí
3. A pak je tu ještě jedna zásadní rovina, za kterou Nádraží a Most bojují. Za smysluplné využití historických drážních objektů. Jak v podcastu zazní, byli jsme ušetřeni likvidace těchto budov za II. světové války, následně je ušetřilo 40 let komunistického nerozvoje, a teď houfně padají za oběť neschopnosti státu se o své majetky starat, neochotě provozovatele nad takovou starostí přemýšlet a tak, pokud Nádraží a Most zůstanou, je možné, že to pomůže přežít řadě dalších zásadních drážních budov. A to není málo.
Dejte si podcast o Nádraží Vyšehrad, i proto, že Jaroslav Němec předvedl hezký vhled do marnosti kompetencí komunální politiky.