Letošní rok byl náročný. A to tak, že velmi.
Rozhodně by nešlo jej v plné míře a radosti prožít bez toho, aby mi záda nekryla Kamila Švarcová a kids crew.
A aby velkou část těch konin, na kterých jsem se podílel, nepomáhali kočírovat pánové Jaroslav Němec a Robert Veverka. A že jich bylo!
Velký dík patří i vám všem, kdo jste se ke koninám a skopičinám v průběhu a často i opakovaně přidali.
Jsem rád, že se podařilo (aspoň na chvíli) uhájit Železniční most pod Vyšehradem. To vidím jako jedno z velkých vítězství.
Železniční most je skvělý symbol.
Symbol nepoddajnosti, vzniká v roce 1901 a bez větší údržby existuje stále krásný dodnes.
Symbol soudržnosti, tolik sousedek a sousedů jsem díky jiné stavbě nepotkal.
Symbol naděje, letos se po letech podařilo zásadně převrátit paradigma.
Zdánlivě prohraný boj je rázem zdánlivě vyhraný. Věřím, že nám všechny vltavské nutrie drží palce i do dalších let. Protože rozhodně není dobojováno…
Za velké a těžce odpracované vítězství považuji fakt, že se podařilo zřetelně poukázat na šmejdské jednání správcovské firmy Trade Centre Praha na pražských náplavkách. Nejen ve věcech (A)VOIDů a restaurace Vltava, ale náplavek obecně.
Akorát mě mrzí, že ačkoli se i soudně prokázalo, že městská firma rozhodně nehraje fér hru ani s pronajímateli, ani návštěvníky náplavek, a to i vlivem neschopného a všehoschopného politického vedení, zánik (A)VOID Café a (A)VOID Gallery je stále ve hře.
Ivo, ačkoli se s Tebou v mnohém rozcházím, tady máš moji plnou podporu, jsi totiž v právu.
A i když k tomu jsem pomohl fakt krapítek, jsem rád, že jsem se mohl podílet na legalizaci konopí v Česku. Sice v dost zkrouhnuté a ne zcela povedené podobě, ale cinklo to, je na čem stavět! Stejně jako u obou případů výše se prostě nekončí, dokud se nepojede dle smysluplných pravidel hry.
Karierního komunistu jsme z České pirátské strany nevyštípali, a tak mě kromě stěhování z bytu čekalo stěhování ze strany. Venkoncem to i to vnímám jako dobré, i když to i to přineslo řadu negativních externalit, kdy mnohé, očekávám, ještě požijí svým negativně externálním životem.
Za co jsem hrozně rád? Že jsem obklopen přáteli, kterým také není jedno, v jakém světě žijeme, a tak mě jako Bernie Higgins a Kristýna Bartošová zapojí do dění kolem Palestiny a Axel Eurux či Iryna Zahladko do toho kolem Ukrajiny. Díky nim se mohu podílet na věcech, které jsou dle mého mnohem zásadnější, než to, co dělám já, ale sám bych na ně čas pro to nezásadní nenašel.
To méně zásadní, ale naprosto skvěle provedené, bylo třeba oslavení 80 let existence naší školy Ječná 27. A za to naprosto skvělé provedení patří dík všem kolegyním a kolegům, kteří se na chodu školy podílejí. Vlastně tenhle organismus, škola, mi už 10 let ukazuje, že přes rozdílnost povah, názorů, přístupů, východisek se lze potkávat na kvalitně odvedené práci, která dává obrovský smysl.
Kromě výše napsaného jsem ještě v tomto roce napsal pár básní, zase nevydal LP (promiň Preston Aitcher Clark), ani sbírku, ale viděli jsme s rodinou narození zbrusu nové zebry. A to bylo kouzelné.
Vyhlídky do příštího roku nejsou z mnoha důvodů růžové, ale i tak to snad bude fajn rok, a právě proto, že patrně bude nesnadný, tak mosty i v příštím roce nebořte, ale pokud možno stavějte.