„Normalizovali jsme levicový extremismus ve veřejném prostoru!“ Akorát že vůbec.
Jasně, po událostech v Pardubicích lze podobné výžblebty – jinak to nazvat neleze – očekávat. A jistě si i společensky úspěšně zarezonují. Blbý je, že jejich autory s jistotou nebudou jen obvyklí podezřelí. Tedy například lhář a podvodník Jindra Rajchl či lhář a obchodník se strachem Tomio Okamura. Může jimi být třeba senátorka za ODS, stylizující se do role jakési postarší tradwife, Vladimíra Ludková.
Ono by vlastně bylo i hezké, kdyby k takové normalizaci došlo. Protože pokud bychom normalizovali levicový extremismus, byla by standardní součástí pohybu společnosti i levicová témata jako sounáležitost, lidská práva či rovnost a rovné příležitosti. Že dané považujeme v Česku za sprostá slova? Ale jistě. Protože v této republice prakticky žádná levice desítky let neexistuje. Ale cokoli, co chceme znehodnotit, stačí za levicové označit.
Když si to vezmeme do důsledků, poslední radikálnější záchvěv levicových myšlenek představovalo pražské jaro, které však historicky interpretujeme jako příklon k tomu správnému, tedy pravici. Od té doby se KSČ normalizovalo do podoby konzervativní vyprázdněnosti, kterou po revoluci nahradil samožerný egoismus s volnou rukou čehokoli a nyní nastupuje nacionální šovinismus. Ten hýbe celým světem.
Jediná polistopadová levicová strana ČSSD se tak dlouho nemohla rozhodnout, zda se za své sociální kořeny stydí, nebo ji vlastně reprezentuje hnědé národovectví, až se z té nerozhodnosti vypařila. Aktuálně „levicový“ proud reprezentuje hnutí, které je součástí holdingu jednoho z nejbohatších Čechů a nejlevicovější na něm je, že rozdává za hlasy peníze z eráru. Odbory máme možná na papíře, ale odboroví předáci se perou především o prebendy, a když se jde do akce, pozvou si „levičáka“ Turka.
V politice najdete levicově smýšlející u Zelených a jistě stále asi i pár u Pirátů, jen tam i tam, povětšinou mají pré pravicový centristé s populistickými manýry (Gabriela Svárovská odpustí). Z vlastní zkušenosti vím, že prosadit, byť jen vlažně levicové postoje uvnitř Pirátů, znamenalo vystavit se soustavné šikaně od dobrovolných kašparů (mávám Jakubu Backovi či Tomáši Válkovi), kterým jejich kroky vedení strany setrvale kryje.
Co se nám však daří zdárně normalizovat je ultrakonzervativní a radikální pravice. Ostatně v parlamentu nám sedí několik neofašistů, byť třeba i s výraznou komunistickou stopou, mávám panu docentu Ševčíkovi či ministerskému raperu Klempířovi. Nesnášenliví ultrakatolíci už na ministerstvech nejen lobbují, jako za Marka Bendy blahé paměti, ale rovnou pro ně pracují. I proto, že tento pohled na svět se stává prostřednictvím mezinárodních person jako Trump, Bolsonaro, Milei, Le Pen standardem.
Výrok „Normalizovali jsme levicový extremismus ve veřejném prostoru!“ neútočí na levici, nedej bože levicový extremismus. Tímto cancem můžeme setřít jakoukoli snahu o nastolení závažných a přehlížených témat. Můžeme tím utnout debaty o umění – přitom paradoxně oni „nenávidění“ hřebejci, kollerové či nověji kvapilové roztleskávají právě odpor k levici. Můžeme tím sundat nezbytné debaty o ekologii – přitom, světe div se, neochvějný ekolog může být i zatvrzelý pravičák. Společensky palčivá témata jako bydlení, důchodovou reformu, sociální nerovnosti, … Sundat lze cokoli, stačí to zlevicovatět.
Nejlepší a nejúspěšnější boje se totiž vedou s tím, co není. Aktuálně půjde o „levicové“ neziskovky, „ultralevicové“ univerzity či „levicově orientované“ kulturní a přírodní dědictví. A je patrné, že ve shodě to budou pošlapávat nejen aktuálně naspídovaní kluci a holky z holdingu, ale jak je patrné, své si přisadí i mnozí z opozičních řad.
Tenhle příspěvek bohužel není apríl…