V politické historii porevolučních let nenajdu přehršel osobností, u kterých bych si řekl, jsou inspirativní. Pár se jich ale najde. Jedna z osobností, které rád poslouchám, baví mne, jak o politice přemýšlí a politiku promýšlí – a on skutečně přemýšlí, nepapouškuje – je Vladimír Špidla.
V nedávném rozhovoru pro Deník N vysvětluje, proč ze sociální demokracie neodešel? Proč má dle něj sociální demokracie stále smysl, a naději? Co je na sociální demokracii důležité? Jak dlouho bude trvat její obnova? Zazní mimo jiné:
„Samozřejmě to nebude zítra. Tak jako v 19. století nám to trvalo nějakých 20-30 let, než jsme prosadili všeobecné volební právo, tak halt se budeme muset snažit delší dobu.“
„Sociální demokracie je pro lidi, kteří potřebují demokratickou a sociálně citlivou společnost k tomu, aby mohli normálním způsobem žít.“
„Všichni, kdo pracují, všichni malí podnikatelé. Prostě ti, kdo si nemohou udělat svůj vlastní svět.“
„Sociální demokracie není pro všechny. Pro velkokapitál, extremistické proudy. Je tu pro ty, kteří musí svůj lepší život vybojovávat kolektivně.“
„Sociální demokracie je emancipační strana, nemůžeme vytvářet koncept národní preference.“
Poslouchá se to skvěle. Jeho postoje i dlouholeté působení ukazují zřetelně jeden možný přístup k politice, která je přesvědčivá, zásadová, autentická – a dnes prokazatelně neúspěšná.
Sociální demokracii, kterou popisuje Špidla, bych si přál. Sociální demokracii, kterou popisuje Špidla, bych přál České republice.
Škoda, že taková česká sociální demokracie nikdy v novodobých dějinách nebyla a zdá se, že po kolapsu STAČILO! dlouho nebude.
Na druhou stranu? Nechybí tady taková strana? Sociálně citlivá strana pro ty, co si nemohou udělat svůj vlastní svět, ale za lepší život musí bojovat kolektivně? Nebo někoho takového vidíte?