Od včerejška Piráti hlasují o konci karierního komunisty Vladimíra Votápka. Protože jsem se tak trochu nedopatřením stal jednou z tváří tohoto příběhu, celé dění sleduju. Proč?
Nejdřív mi přišlo proti srsti, aby se karierní komunista producíroval na čele kandidátky liberální strany, ostatně Piráti se za „prohřešky z minulosti“ zbavili podstatně zajímavějších lidí Ruml, Marvanová, Tožička. Neuměl jsem si představit, abych s podobným člověkem, který byl očividně cíleně reprezentantem minulého režimu, spojoval své jméno. Ale čím víc jsme se do nejasností kolem jeho osoby nořil, tím víc vyskakovaly i zásadnější alerty. A bylo mi nad slunce jasnější, že nemám co dočinění s obyčejným upatlaným oportunistou, ale minimálně oportunistou násobně upatlanějším a možná i někým nebezpečnějším.
Když jsem se dané pokoušel interně řešit, nastalo uvnitř Pirátů hrobové mlčení, kdy mlčeli všichni zúčastnění včetně Votápka. To mluvím o přelomu března dubna tohoto roku, takže jsou liché řeči, že se s problémem doposavad nic nedělo. Dělo, jen jsme se jej snažili nejdřív vyřešit uvnitř Pirátů. Marně. Následně mi čelní představitelé začali svorně vysvětlovat, ať Vladimíra Votápka neřeším. A to byl přesně impulz pokračovat, protože pokud narážím do zdi a namísto odpovědí přijdou snahy o umlčení, pokusím se zeď prorazit. Po osobním rozhovoru s Vladimírem Votápkem se navíc prokázalo, že se neštítí ničeho, když se pokusil zastrašit kolegu Roberta Veverku.
A tak jsme se dopracovali až sem. Kdy jsme spolu s Jaroslavem Němcem a právě Robertem Veverkou kvůli Vladimíru Votápkovi Piráty opustili, přerušili členství. Přesto byl Jaroslav Němec dodatečně vylučován bez jakékoli možnosti se hájit a mě se pokusil vydírat přímo předseda Zdeněk Hřib. Vše kvůli brouku Pytlíkovi, co rozumí Rusku, zahraniční politice, EU i bezpečnosti ČR.
Nelituju toho, protože jsem přesvědčený, že má-li být liberální strana uvěřitelná, nesmí o liberálnosti a demokratičnosti jen tu lépe tu hůř mluvit. Musí tyto principy naplňovat. A Zdeněk Hřib je kvůli Votápkovi opakovaně pošlapal. A to přesto, že i on ví, že Vladimír Votápek, tento ambiciózní stréc, pro svůj potenciální úspěch již v minulosti:
❗aktivně se podílel na budování minulého režimu
❗i na snaze o jeho záchranu,
❗do televize lhal o svých rodičích,
❗před členy České pirátské strany mystifikoval ohledně bezpečnostní prověrky,
❗na Ministerstvo zahraničních věcí se pokoušel opakovaně neúspěšně prosadit,
❗svou politickou kariéru zkoušel nakopnout kdysi i v Úsvitu
❗a především ve svém životopise má obří díry a objevuje se řadou podezřelých spekulací.
Nedávno médii poměrně bez povšimnutí proplul příběh Natalie Sudliankové. Tato údajná disidentka, novinářka a odbornice na Rusko byla ve skutečnosti agentkou placenou Kremlem. Budovala si v ČR vlivové sítě, pokoušela se uplácet politiky, jednala například s bývalým členem SPD Kobzou či člen KSČM Skálou, spolupracovala s řadou vlivných českých médií i s mocnými ruskými firmami či některými českými politiky.
Příběh Vladimíra Votápka není tak rozdílný. Jen se baví s trochu jinými lidmi… Ale nebudu ani naznačovat. A rád své obavy vyhodnotím jako liché. Třeba Vladimír skutečně lituje svých minulých i současných činů, o svých rodičích lhal omylem a všechno to myslel upřímně.
Za sebe budu nyní Pirátkám a Pirátům držet palce, ať ta liberální myšlenka, kterou se zaštiťují, není jen fazóna, ale niterná idea, o kterou se lze opřít. To bude ale realizovatelné až bez prospěchářů…