Klub Za starou Prahu je jen o rok a něco starší než unikátní nýtovaný Železniční most pod Vyšehradem. Spolu s Vyšehradským tunelem či bazilikou sv. Petra a Pavla jsou prakticky sourozenci. Asi ne náhodou byla jedna z prvních kauz, kterých se klub účastnil, záchrana historického Podskalí. Dnes víme, že nedopadla. Ale i díky zásahům Klubu za starou Prahu došlo k zachování unikátního genia loci. Zachování výhledů na Vyšehradskou skálu. A nyní je díky řadě aktivních občanů, díky spolku Zachraňme Železniční most/Nebourat a mimo jiné i díky Klubu za starou Prahu opět našlápnuto si toto jedinečné místo pohlídat. Zachovat ho i pro lid budoucí v podobě, která je kultivovaná a kulturní.
Včera jsem doporučoval skvělý dokument. Dnes doporučím podcast, který sice asi nebude patřit k nejposlouchanějším, ale je vždy informačně nabitý, umožňuje pohled z perspektivy, která není z těch nejhlasitějších, nejvlivnějších, ale díky které Praha a velká část České republiky vypadá, jak vypadá. A proč tu teď musíme řešit třeba i ten otravný overturismus. Protože mají turisti mnoho důvodů k nám jezdit. Jedná se o pohled památkové péče. V posledním díle podcastu hraje opět hlavní roli Železniční most pod Vyšehradem. Odkaz na podcast najdete na konci textu.
„Možnost opravitelnosti mostu tady byla vždycky,“ říká v úvodu prof. Rostislav Švácha a musím mu dát za pravdu. Toto mi ostatně při našich setkáních opakovaně potvrdili i hlavní iniciátoři likvidace mostu ze Správy železnic. Konkrétně Pavel Paidar. A toto potvrdil i ředitel Libor Marek z TOP CON SERVIS, který stál za projektem tzv. nového mostu. Ostatně tento závěr přineslo i ono slavné kolokvium pořádané Správou železnic v roce 2023. Ina Koldová z Nebourat k tomu připomíná slova britského statika Iana Firtha, který se na studii k opravě Železničního mostu podílel: „No, opravil jsem už horší.“ A proč má oprava smysl? A teď se nebavme o tom, co studie prokázala. Tedy o tom, že by to bylo levnější a rychlejší řešení, odpovídající nejen požadavkům dopravním, ale i kulturním. Vždyť cena není vše a na podstatné věci se jistě najde čas.
„Území (v okolí Železničního mostu) má v sobě fragmenty minulosti. Je to takový křehký svět, do kterého se mimochodem překrásně vešly i kubistické a modernistické vily. Území má v sobě obrovský potenciál, který je subtilní a nový most jej dost razantně nechtěl vidět, “ vysvětluje v podcastu historik umění Richard Biegel, proč je mimo jiné tzv. nový most od architekty Torkoniakové nevhodný. A dodává: „Železniční most je symbolickou branou z jihu do památkové rezervace.“ I proto nechápe, proč se Správa železnic a Magistrát hlavního města Prahy vydává cestou ignorace.
Vysvětluje i, jak je to s údajným diktátem UNESCO: „My jsme do UNESCO chtěli. Žádali o to. Památky, které jsou součástí památkové rezervace jsou ty, které jsme tam chtěli my. UNESCO nás jen upozorňuje, když dohodu, kterou jsme s ním uzavřeli a chtěli jsme ji, porušíme. Nic nám nediktuje.“
Povídání se tentokrát konči utopistickou vizí, kdy se Ministerstvo dopravy a Správa železnic svorně chytí za tlapičky a na základě dokladů z České republiky, zahraničí, na základě informací od mostařů, architektů, dopravních inženýrů, památkářů široké odborné veřejnosti, aktivních občanů a dalších a dalších uznají, že se mýlili, poučili a vše půjde příště mnohem lépe a levněji. Idea krásná ❤️ Krásné ideje jsou třeba, leč narážejí na šeď každodennosti…
Za sebe na závěr mohu slíbit, že kromě záchrany unikátní kulturní a technické památky Železničního mostu se v dané lokalitě v dohledné době můžeme těšit i na jeden přírodní unikát. A hodně se těším, že tenhle nápad klapne! Ale zatím pst…
Odkaz na podcast zde: https://open.spotify.com/episode/2BL3G51SycqN3gXzU5BsTp?si=zm4EJ6P0SmK6E22gCsJ9YQ