Viděl jsem Trainspotting pro 21. století a ptám se vás, jak je možné, že pokud jste ho viděli přede mnou, neřekli jste mi o něm? Kneecap je zatraceně vtipný, zábavný, má drive a překvapivě i hloubku. Když si odpustím to příliš limonádové finále, viděl jsem film, který si s chutí pustím znovu.
Ale vlastně ne! Neviděl jsem Trainspotting pro 21. století. Jasně, Edinburgh vystřídal Belfast, mladí jsou mladí, a tak berou všemožný látky, prudí, píchají a zase prudí, mají problémy sami se sebou i s policií, jen Begbieho vystřídal Próvai a namísto jehel do žeber cpe do svého nosu tu kokain a tu ketamin. Tolik asi shody.
Přitom je to ale film úplně jiný. Zatímco Trinspotting je večerní školou nihilismu, je Kneecap večerní školou nacionalismu. Tam, kde Trainspotting zajímá bezvýchodnost, zmar a zkáza, z níž vás může zachránit jen deus ex machina v podobě tašky plné nikoli hulení, ale prachů, má Kneecap prakticky od počátku jasně nalajnované řešení, za kterým si přímočaře a zkratkovitě jde.
Tam, kde je Trainspotting o násilí, fetu, smrti, používá Kneecap násilí, fet a vlastně tak trochu i tu smrt jako kulisy – ostatně jedna milá aluze na legendární Rentonovo noření se do záchodu jistě potěší každého fanouška Trainspottingu – ale je o něčem úplně jiném. O zanikajícím jazyce a vznikající hudbě, kdy svébytný jazyk a skvělá hudba rovněž hrály zásadní roli v Trainspottingu, ale spíš roli právě těch kulis, toho na čem literární předloha staví uvěřitelný svět.
Tam, kde jde Trainspotting na dřeň, tedy v otázkách osobní i společenské existence, potažmo spíš neexistence, klouže Kneecap po povrchu. A přece vyvolává zásadní otázky. Protože tahle vtipná, zábavná jízda s drivem je taky reklamou na radikální nacionalismus s lidskou tváří. Netřeba nechávat vybuchovat auta, stačí, když vybuchují ovace davů.
Pro Kneecap je řešením pták dodo, kterého vypustíte z voliéry do světa a on to jako zázrakem přežije. Vtip je v tom, že tohle naivní přirovnání má reálnou oporu, protože… Rapování v jazyce, kterému rozumí o trochu víc lidí než je Pražanů, je očividně dost sexy na to, aby se dodo vypuštěný do světa stal v tom světě celebritou.
Kneecap totiž není jen o filmu, ale i o kapele, kterou zrovna nedávno kvůli jejímu radikalismu, rozuměj jednoznačné podpoře Palestiny, nepustila vláda do Maďarska. Přitom té podpoře se z hlediska severoirských kulis není co divit, je naprosto pochopitelná. Abyste měli politickou pozornost, nemusí realizovat teror, protože: „Každý slovo v irštině je kulka vypálená za irskou svobodu.“
Takovýhle radikalismus bychom vlastně asi v Evropě vítali. Namísto všech těch teroristických IRA, ETA, Hamasů, Hizballáhů nastoupí pár raperů, co vysvětlí, proč je dobré stát si za svým jazykem a kulturou. A v tomhle je dle mého Kneecap možná podvratnější než celý Trainspotting.
Pěkně a srozumitelně nastíní, nejen to, za co se to ti Irové bili, ale za co se bijí všichni z těch ETA, Hamásů a Hizballáhů. Dost zjednodušeně, ploše, jednoznačně, dost nalajnovaně, ale… Je to vlastně třeba první krok k většímu zájmu a třeba i pochopení nejednoznačností.
Za mě je to super. Umění má být podvratné a nutit přemýšlet.